Varování před dehumanizací, před ztrátou identity a varování před světem, jaký by mohl nastat při zachování stávajícího systému.

Napsal jsem ji v předvečer další eskalace válečného bubnování proti Rusku. Napsal jsem ji, abychom neotupěli a nerezignovali.

Na zdi se rozsvítil velký červený nápis „A285–B“, načež se postava celá v černém s blíže neidentifikovatelnými rysy zvedla.

Může vstoupit. „A285–B“ necítilo žádné emoce. Ani nevědělo, jak dlouho zde čekalo, a ani to vědět nepotřebovalo. Nyní se dočkalo – ale žádnou úlevu nezažívalo.

Za dveřmi nikdo nečekal. Ono tam vlastně ani žádné dveře nebyly. Jen se rozestoupila zeď, aby se objevila o poznání větší místnost. Kde nikdo nebyl, jen desítky rozsvícených monitorů.

„A285–B“ mechanicky odpovídalo na robotem kladené otázky. „Rok narození“, „bydliště“, „výpis ze zdravotní karty“, „potvrzení o bezúhonném smýšlení“.

„A285–B“ bylo požádáno, aby přistoupilo k panelu se seznamem čísel ke skartaci. „354 položek ke smazání“, svítilo zlověstně žluté písmo z černé tabule.

Jeden stisk tlačítka nestačil. Muselo se to dělat postupně. „Klik“, „klik“, „klik“.

Docházelo „A285–B“, že s každým zmáčknutím tlačítka mizí jedena lidská existence? Nemohlo, neboť „A285–B“ nemyslilo ani necítilo. Proto také dostalo počítačem řízeným centrem povolení setrvat.

Psal se rok 2035 a lidstvo jako takové neexistovalo. Nebyly národy, nebyly rodiny – a pravda, nebyly ani války. Z povrchu země zmizela zvířata a z rostlin přežíval vlastně jen toliko plevel.

Rozmnožování bylo možné pouze na takzvaný „Plodný příslib“, což bylo potvrzení o „nezávadnosti“.

Stejně se však stalo, že počítač v devátém měsíci vyhodnotil některé plody za rizikové. Pokud se „osoba očekávající porod“, jak se tomu oficiálně říkalo, nedostavila na „terminaci“, byla ukončena na základě nařízení o „dohledu nad společenskou čistotou“.

Lidé a roboti se křížili mezi sebou. Žít v páru bylo zakázáno. Plody vyrůstaly v izolovaném prostředí, plně řízeném roboticky.

„A285–B“ zkontrolovalo, že nepřibylo žádné dílo na seznamu zakázaných. Ta byla zničena hned na počátku, ale hlídat se to muselo stejně. Některá klasická díla byla odstraněna totálně, jiná podstoupila takzvanou „převýchovu“. Jinými slovy byla totálně přepsána. To se stalo například s Andersenovými pohádkami. Andersena vzali na milost pouze proto, že měl figurovat jako největší pedofilní pohádkář všech dob.

Marie se několikrát vyděšeně ohlédla, že je sama. Tedy sama se svým novorozeným chlapečkem.

Všude kolem se rozprostírala pouze kamenitá nehostinná planina. Jí se však podařilo pro sebe a dítě nalézt malou jeskyni, kam se ukryla. Věděla, že co chvíli nad ní přeletí „sledovací oko“, tedy všudypřítomný neúprosný dron, který do centra okamžitě vyšle informaci.

Odmítala používat přidělené číslo. Byl to vlastně malý zázrak, že vše přečkala až doteď. Jen díky tomu, že její údaje byly zfalšovány.

Otcem dítěte je jeden z „Vyvolených“. Nikdo se to to nesmí dozvědět – jinak by všem hrozila okamžitá likvidace.

Marie viděla na vlastní oči, jak „čističi“ odvlékali malá křičící novorozeňata, aby je importovali do „komor zániku“. Viděla na vlastní oči, jak jejich matkám byla sražena hlava a jejich těla byla vystavena jako varování pro všechny ostatní.

Ona ale věřila, že tohle Peklo může skončit. Měl by k tomu pomoct on. Zatím zabalený do plenky a právě křičící hlady.

Nakojila ho, aby utichl. Upínala se k jedinému cíli – uchovat dítě při životě. S tím málem, co měla k dispozici – a s věčným strachem v patách, že budou odhaleni a zničeni.

Nelitovala ale ničeho. Těšila se, jak synáčkovi bude vyprávět romány, které znala nazpaměť. Od Huga, Zoly, bratří Mannů, od Charlese Dickense či Steinbecka.

Na chvíli propadla pocitu hlubokého zoufalství: Copak tu jsou ještě nějací lidé? A zůstal tu vůbec ještě někdo, koho lze vytrhnout z bezmyšlenkovité a bezcitné letargie?

Tyto myšlenky ale po chvíli úspěšně zahnala. „Hajej můj synku a spi“, zanotovala něžně a láskyplně políbila potomka na čelo.

Patrik Unděl, čekatel čísla „X–326–Y“ si zrovna povídal s „výchovnou kostkou“. Ta ho za správné odpovědi chválila – a za ty nežádoucí ho ponižovala a děsila ho.

Jedna věc mu vrtala hlavou. Už ani neví, kde k tomu přišel, ale stále se tím musel zaobírat.

„Zajímá mě to“, nechtěl se nechat odbýt Patrik. Konečně, dnes přece zářil. Tak má právo na nějakou tu odměnu, nebo ne?

„Zadejte dnešní datum“, objevilo se na kostce a Patrik rychle naťukal „24. 12. 2035.“

Po chvíli se mu zobrazil tento text: „Dotazujete se na zakázané slovo. Jedná se o ideologicky zavrženíhodný akt, který byl vymýcen na základě směrnice č. 1089/S z roku 2027. Důrazně doporučujeme vám se na toto již nikdy neptat. Pěkný den.“

Patrikovi bušilo srdce strachem i vzrušením současně. Nehodlal to jen tak vzdát. Až přijde domů „A285–B“, musí se zeptat.

„A285–B“ přišlo s tím, že zadání dne je splněno. Patrika se zeptalo na základní dotazy dne. Zda splnil penzum přísunu informací a dělal vše tak, jak je předepsáno. Kontrola je základem pořádku.

Patrik vše splnil, tak si zasloužil jasně definovanou pochvalu. Tu v případě správných 185 ze 186 položek znalo „A285–B“ nazpaměť.

„A285–B“, zaskočeno, chvíli nevědělo, co říct. Pak se ale stalo něco nenadálého. Zafungovala paměť. V hlavě mu vytanulo něco, co mělo být již navždy překryto: Vonící jedle, rodiče s dětmi u stolu se salátem a kaprem, šustění papíru, když se rozbalovaly dárky.

Trvalo to jenom maličkou chvilku, ale katastrofa byla na světě. „Dnes jsou Vánoce“, zaradovalo se „A285–B“, a až později si uvědomilo, že již zítra bude figurovat na seznamu jednou provždy smazaných položek.